II. Nevylévat Moře (2011)
|
Fotografie: Ondřej Vedral
|
Hledám druh věrnosti
vytrháván ze břehů |
| Jaro jsem nečesal na podzim dlouhé nosy zvednuté hledí v dál bez koně Don Quijote bosý až umlkne karneval a vychladne mozolná dýmka pověz mi Kdo jsi? Javory kvetly nízkou oblohou dlouho si mladík nevšímal teď nebe tu pláče, u nohou a úlovek koulí hovnivál Pomohou? Řekněte, že pomohou! Obláček vonného dýmu a troubí: Král! Pan Král! |
Je chladno zima sílí na vítězném tažení a za přetvářkou člověka vražedné ostří Poslední jaro zahořelo příliš brzo sady voněly nanebevzetím a kolébky i hroby naplnily květy jabloní až po okraj Ovoce sládlo v plném slunci nikdy nebylo sadařů šťastnějších (a nebude) Je bídně chladno úplněk očesal plody do stříbrných relikviářů a přitom stačilo, aby se mučedníci tolik nebáli smrti | |
| Oči jsou bílé labutě když rozpřáhnou své perutě a na hlubině spočinou toužebně, s něhou, nehnutě Dva chudé čluny rybářské na dlouhé pouti císařské mnohokrát žalem přetonou Dónáské! Dónáské! Lampičky nevěst zářící svatebčané v žínici podsvětím bosé nohy jdou na kříži Ženich s kyticí Stařičké ruce pradleny do krve dávno umdleny samy už nic nezmohou snad brzy budou pohřbeny |
Babičky se umí usmívat širokou náručí plnou koláčů A když se jim ruce roztřesou tak, že se všechno rozkutálí zůstane prázdný klín Mísa na zadělávání neudrží teplo sama Chuděravá! | |
| Žádné místo se mnou tolik necítilo nechal jsem tu hodně mysle si, že ukrajuji nechal jsem tu hodně pahorky brněnské Jednou se vrátím pod Tvé arkýře vezmu Tě za ruku a budu se usmívat jak je nám dobře |
Převzácná a milá Paní přenádherné máte vnady kypré žněmi smilování vonné meruňkové sady A těch strání, rodných strání bude se mi stýskat po Vás nezradím své milování raději bych volil provaz Nezvolil jsem dosud ještě a zřejmě nikdy nezvolím ruce umývám si deštěm a někdy jen tak mrholí Vím, že máte stejně ráda nadarmo rozchod vnucovat ubolená, věrně mladá samý démant a stesk Váš hrad | |
| Dlouhým krokem po úbočí dlouhým a někdy nesmělým neuteče – svět se točí od Golgoty k Nedělím Dlouhým krokem po úboku srázném, k hrobu vyzáblém vratkost zběsilého skoku rány noci hojí dnem Dlouhým krokem do dáli slabiny už mokvají ostruhy je zoraly potichu a potají Dlouhým krokem, dlouhým nespoutanost vraníka posluhoval mnohým teplo z boku uniká |
Zpropadená výčitko jsi bolavá v těsném výhledu nelze zavřít oči nelze semknout ústa V rukavičkách zašíváš rodidla ostnatým drátem nelze ucuknout nelze odprosit Zpropadený živote jsi bolavě těsný nelze poddat se nelze zvítězit | |
| Předjarní večer dlouhého postu v milostnou náruč procitá cudné ruce nahých stromů hladí ticho tváří lamp v luky jemné svatozáře vetkán příslib Souznění A každý další krok snad už jen ze setrvání Až ustane můj vesmír tikat začne se otáčet prozměnu ciferník a s ním celý dům i se zahradou? Pohne to slzu na Tvém portrétu? |
Nejsi tu Ruku zasouvám pod polštář vyzáblost Zrcadlím zbylou nahotu dlouhá vyzáblost Nejsi tu ale já jsem s Tebou | |
| Za svítáním bloudil jsem mnoho jiných pospíchalo od naděje smíření k objímání noci Příšeří včas setmělo kroky ještě pravidelné kují nové podkovy vůně sena v chlévě Šlechtím zručnost kydat hnůj kolem prošla náměsíčná kovadlina rozkvetla liliový dotek Že by jenom šílená další oběť uzoufání? Snad ji mohu potěšit prodat vlídné slovo Dobrý večer, mohu Vám nějak pomoci? Já se modlím A jak se modlíte?? Modlím se za druhé |
Stál na konci s-křížení a písek se brodil mezi prsty od samého přešlapování až do krve Stál do nevědomí a bolest vyhasla s obroušením hvězd až do oblázku Jako tětiva vzdouvajícího se prostoru a každý si chtěl vystřelit nehledě, zda zasáhl Stál na výspě Otců a v lastuře Marnotratných osten až do perly Stál ve tmách jen vlny se přelévaly od samého krvácení až po okraj |